Vítejte!

Tohle se prý stát nemůže.....

Vždycky jsem si myslela, že MNĚ se tohle stát nemůže. Asi stárnu nebo že je dnešní den vůbec nenormální, prostě i já jsem poprvé v životě přejela. Cesta moc rychle ubíhala, navíc obvyklé zastávky se záhadně nekonaly, a když jsem se při rozjezdu z teprve druhé zastávky víc soustředila na to, kde vlastně jsme, zdála se mi nějaká povědomá. A tak jsem dojela do další, odkud jel spoj do našeho města až za 2 hodiny. No nazdar. Dcera na mě čekala na našem nádraží, a tak jsem musela vzít telefon, přiznat, že jsem blbá a nechat se odvézt o 8 km dál. V duchu dnešního večerního filmu "Život je život".                                                                   (17.9.2016)

Potřebuješ pomoct? Poraď si, jak umíš....

To se asi běžně nestává. Když potřebuju odvézt po operaci z nemocnice, abych si volala taxíka. Rodina má telefon vybitý či jsou jinak nedostupní, takže se jim nedovolám, a zachránit mě musí jako vždycky můj báječný táta. Jenom nevím, jestli je to k smíchu nebo pláči.            (9.1.2016)

Vánoce

Vánoce jsou už téměř pravidelně černou tečkou roku. Buď se v naší rodině umírá, přinejlepším "jenom" marodí, i letos jsme je trávili každý den návštěvou v nemocnici. Nechápu, jak je ostatní lidi můžou mít "šťastné a veselé".     (2015)

Stará-mladá???

Stojím při autogramiádě ve frontě na podpis jednoho našeho známého umělce, a když na mě dojde řada, říkám, že chci věnování pro dceru. Umělec na mě zvedne udiveně hlavu a povídá: "Koukám, kolik je vám, vypadáte nějak mladě". A já na to: "no vidíte, a to mám dospělou dceru". Jasně, že ženu potěší, když ji někdo pochválí. Večer mi volá syn a když mu vylíčím, co se mi stalo, on na to: "nojo, mámo, to ale nesmíš brát vážně, umělci mají naučený, co mají komu říkat, třeba že stařenky vypadají mladě"....a tak padám z obláčku zpátky na zem.            (pondělí 5. 10. 2015)

Stal se zázrak

Stojím si jen tak na chodníku a přemýšlím, co dál. Jde kolem mladík s pugétem rudých růží a jednu mi podává. Ptám se, co se děje, on pokrčí rameny, řekne "jen tak" a jde dál. Jsem z toho paf, nikdy jsem nedostala kytku "jen tak". Nejdřív mě napadlo, že je to asi akce nějaké politické strany, ale pán sedící na vedlejší na lavičce mi vysvětlil, že je to jedno, že mám mít radost, a já jí nejspíš vážně mám.  Tak si doma koukám na tu růži a kdybych jí neměla, myslela bych si, že se mi to jenom zdálo.                            (čtvrtek 24.9.2015)

Jak se stát babičkou

Mně se to povedlo úplně samo. Šla jsem s dědou do školky vyzvednout synovečka. Děti svačily v jídelně a paní učitelka povídá: " Danečku, máš tady babičku s dědou." Cože??? Myslela jsem, že špatně slyším, načež i Daneček vypadal šokovaně, když mě uviděl, že učitelce ani nechtěl odpovědět na pozdrav. Za pár minut šla učitelka přes šatnu a povídá: "Danečku, ukaž babičce, kde máš ty mokrý ponožky". Tentokrát to bylo tak jasně řečeno, že jsme se s dědou jen začali usmívat a jen jsme vyšli na ulici, děda, můj otec, mi povídá: "Tak pojď, babičko..."a oba jsme ani nemohli smíchy jít. Danečkovi jsem musela vysvětlit, že to paní učitelka nějak popletla, že já přece nejsem jeho babička, ale teta. V tu chvíli jsem si připadala o 20 let starší. Dcera mi pak doma řekla, že bych asi měla jít na plastiku. Ach jo, prostě stárnu.                          (středa 3.9.2014)

Praha....krásná a šílená

Ten den začal tím, že na mě ječel řidič, jak mě může napadnout chodit do busu s tisícovkou. Byl to vlastně jen pokus, jak rozměnit, navíc jsem zvyklá na trapasy v dopravních prostředcích, takže jsem vytáhla bankovku menší hodnoty a zachránila situaci. Cesta se mi moc nezamlouvala, jet vlakem je pohodlnější. Ale dojeli jsme včas.

Při vstupu na toalety tamního nádraží jsem pochopila, proč tam chtějí jen 5 Kč, zatímco jinde se platí  většinou 10. Načančané dámy v lodičkách s naditýma kuframa stojící ve frontě před kabinkama, z nichž asi polovina byla zavřená s nápisem "zavřeno z důvodu rekonstrukce", což jsem nepochopila, jelikož nikde žádná rekonstrukce nebyla vidět, působily jako pěst na oko.

A pak nastal čas vyzkoušet můj orientačí smysl. Vydala jsem se směrem, kde jsem tušila Petřín. Šla a šla...a došla....Po pár minutách nejistoty člověk nemohl přehlédnout davy, scházející se v jednom bodě pod Hladovou zdí u Pomníku obětem komunismu, aby pokračovaly do fronty na lanovku na Petřín. Ale pár nás se vydalo nahoru po svých, leč samí cizinci, míjející sochu Karla Hynka bez povšimnutí.

Cestou přes Petřínský kopec kolem dalších historických památek přicházím k Loretě. Je právě poledne a vychází nevěsta s ženichem. Zvonky z Lorety vydávají zvuky, jako by je někdo nutil. Kam se hrabou na zvonkohru na naší radnici.

Před Pražským hradem, tam to žije. Davy a davy, nechápu, kde se to všechno bere. Přicházím ke Katedrále a tam novinka - přistavěné zábradlí před vchodem. Vplouvám s davem dovnitř, kde se had rozplyne, a jelikož jsem tam už několikrát byla, po chvíli vyplouvám východem ven.

Když pak sejdu kolem vinic dolů z kopce a proplétám se davy řadícími se ke svým průvodcům, objevuji park a na něm poslední volnou lavičku. Vytahuji svačinu a stejně jako ostatní kolemsedící obědvám....

Když se ozvou zuby

Jako by bylo málo toho, co se mi poslední měsíce děje. Už mě nenapadalo nic, co by se ještě mohlo stát, ale přece se něco našlo. V pondělí mě během dne začaly bolet zuby, čím dál víc, až  jsem si večer musela vzít prášky. Sice jsem usnula, ale ve dvě jsem se vzbudila s velkýma bolestma. Šla jsem prohledat lékárničku, co nejsilnějšího bych asi tak našla. Nebylo to nic extra, protože jsem toho moc nenaspala, a tak jsem hned ráno v sedm jela ke svojí zubařce. Paní zubařka už byla pár let důchodkyně, a tak ta cedule s nápisem "ORDINACE OD 1.1.2014 ZRUŠENA" visící na dveřích by mě normálně nepřekvapila. Jenže to člověka nesmí bolet zuby ani hlava, v tu chvíli vnímá všechno jinak. Co teď? Vyrazila jsem na polikliniku zkusit štěstí. Můj známý zubař, který by mě určitě vzal, má rakovinu a na dveřích mu visí cedule, že je nepřítomen. Další prý mě vzít nemůžou, mají plno. Ať prý jdu tam, kam chodí moji rodinní příslušníci. Jenže jejich zubaři jsou nejžádanější z celýho města a čekací doba je minimálně 2 měsíce, takže tam mě to netáhne. Nezbývá než zavolat mojí spolužačce - zubařce, kterou bych sháněla hned, kdyby neměla ordinaci na opačným konci města a pro mě - pěší to může být problém. Telefon zvedla ženská s pomalým tichým hláskem, který mě v mojí situaci dost vytáčel, a když jsem vylíčila, že potřebuju ošetřit, vysvětlila mi, že nové pacienty neberou. Ve mně se to už vařilo a tak jsem jí začala přemlouvat, aby paní doktorce řekla, kdo volá, protože ona mě zná. "Tak si počkejte", ozvalo se za chvíli a kdyby stála přede mnou, asi bych jí zabila očima. Pak se mi ozvala "paní doktorka" osobně a vzala si mě pod ochranná křídla. Hurá! Nevím, co bych bez ní dělala. Zub mi otevřela a já byla ráda, že mi jel za chvíli autobus domů, byla jsem úplně kaput. Zbytek dne jsem proležela s práškama a zachránilo mě až když jsem večer usnula. Ráno bylo líp.                                             (úterý 25.2.2014)

Zase jeden smutný den

Dostávám sms. JN zemřel. Cože??? Beru mobil a vytáčím svou spolužačku. Hlavou mi běží, co vlastně o tom vím. Vím, že byl nemocný, že jezdil na ozařování, ale údajně mu mělo pomoct a měl být v pořádku. Nemůžu uvěřit a ani moc nevnímám, co mi spolužačka říká. Nějak jsem jí všechno odkývala s tím, že si ještě zavoláme. Už třetí spolužák z naší třídy není. Vrací se mi na něj vzpomínky, jaký byl a co jsme s ním zažili. Hlavně náš vydařený poslední školní sraz, taky i díky jemu. Celý den jsem nějak mimo a na nic jiného se nemůžu soustředit.      (středa 19.2.2014)

Slzy kanoucí...

Když zemře člověk, je to smutné. Když zemře 11leté dítě, je to neštěstí. Když zná člověk jeho rodinu, všechno je mnohem blíž a smrt je skutečnější. Nemoci, co požírají a ničí, by neměly být. Tahle byla tak nečekaná, rychlá a šokující.

Ty andílku tam na nebi, už je ti líp. Všichni tě tady měli rádi, přijali tě na světě takového, jaký jsi byl. Tolik sis vytrpěl za svůj krátký život. Nikdo nezapomene.       (neděle 12.5.2013)

Ach ty zipy...

To by jeden nevěřil, co se může semlít.

Jdu si takhle z práce a když sahám do kabelky pro klíče od domu, musím si nadávat, že jsem to ale kus nešiky, když jdu s rozepnutou kabelkou. Jenže ouha, ne že bych jí nezavřela, on se prostě rozbil zip a je otevřený, ať s ním šoupu, jak chci. To bylo úterý.

Ve středu platím v lékárně a když vyndavám peněženku, samy se z ní sypou drobný. Že bych byla tak blbá a peněženku jsem nezavřela? Na to jsem přece opatrná. Jaké to překvapení při zjištění, že zip se rozbil a prostě se nedá zavřít. A tak honem shánět novou peněženku, což se zdá v našem městě téměř nadlidský úkol.

Říká se, že do třetice všeho dobrého. A tak když jsem ve čtvrtek přišla z práce a sáhla na zip u bundy, že jí rozepnu, jezdec mi zůstal v ruce. To je ale k vzteku a hlavně k neuvěření! A tak když v pátek kolegyně chodí v práci v tričku s obrázkem zipu na zádech, vytýkám jí, že mi to tenhle týden přijde jako provokace. Pak se tomu sice zasmějeme, ale já mám akorát starosti navíc. (5.-8.2.2013)

Den mikulášský...

Když nejsou malé děti, člověk ani nevnímá čas. Tak mi ani nepřišlo, že dneska je den čertů. Musela jsem do města a až když jsem viděla ty davy lidí, došlo mi, co se děje. Na náměstí vedle stromu stálo podium a na něm hrála nějaká kapela koledy. Procházela jsem davem a všichni zpívali, bylo to něco výjimečně zvláštního. Chumelilo a přesto tam všichni stáli. Než jsem vyšla z jednoho obchodu, kde stála fronta na deštníky, celé náměstí bylo během pár minut pod sněhem. A pak jel kočár plný čertů i s Luciferem, všude hluk, smrad a kouř a do toho tak silná chumelenice, že nebylo vidět z jednoho konce náměstí na druhý. Počasí jako na objednávku. Přesně, jak se říká, jako když se čerti žení. Než jsem došla během další půlhodiny domů, byla jsem bílá jako sněhulák. Pravá předvánoční atmosféra. Jako od Lady.             (5.12.2012)

46.týden roku 2012

Ten týden začal docela dobře. V práci to uteklo a odpoledne jsem byla poprvé v životě na vernisáži, o které jsem sice měla trochu jinou představu, ale v rámci možností proběhla OK. Změna přišla večer před spaním, kdy mi volala kamarádka dost špatnou zprávu. Jen jsem položila telefon, dcera mi hlásila, že nefunguje varná konvice, ve které jsem ještě odpoledne bez problémů vařila.

Úterý byl můj narozeninový den. I když moje kolegyně mívají mezi sebou různé spory, já si v tomhle nemůžu stěžovat a tak gratulace proběhly tak dobře, jak jsem ani nečekala. Jenže bylo málo práce a tak jsem už v 8,45 odešla domů. Doma na mě padalo nezvyklé dusno, tak jsem se vydala zaběhat si a odreagovat. Nikdy se mi nestalo, aby se mi jezdec na zipu rozlomil na 2 půlky, ale všechno je jednou poprvé, tak se mi to povedlo právě teď. Po návratu jsem se dala do mytí nádobí a řízla se do prstu o nůž. To by nebyla tragédie, kdyby to tak nekrvácelo, že jsem měla problém to vůbec zastavit. Do toho začala stávkovat pračka, takže když jsem šla po hodině vyndat prádlo, ještě ani nezačalo prát, protože programy se zbláznily. Zbytek dne proběhl v duchu toho, že jsem se bála na cokoli sáhnout, aby se zas něco nesemlelo.

Ve středu ráno jsem šla do práce na druhou dílnu, kam jsem byla poslaná s tím, že tam budu mít práci. K překvapení všech tam nic nebylo, a protože šéf chodí do práce až v 8h a nikdo jiný nic nevěděl, vydala jsem se zpátky na dílnu, kde jsem byla v posledních dnech. Tam byla situace jak těsně před krachem, práce vázla na nesmyslných záležitostech, ale během dne se to trochu vylepšilo, takže jsme všechny vydržely. Odpoledne jsem se vydala do města shánět "něco" na sebe na dceřin maturitní ples, k mému překvapení jsem o společenské oblečení nezavadila, všude teď mají svetry a zimní bundy. A večer další řešení problému s kamarádkou na telefonu.

Ve čtvrtek ráno hned cestou do práce telefon od kolegyně, které právě zemřela tchýně a tak jde zařizovat pohřeb. I když jsme to všichni čekali, člověka to přece jenom zasáhne. Odpoledne jsem jela s dcerou za návrhářem, který jí šije plesové šaty a konečně jsem se trochu odreagovala.

Pátek. Ten den probíhal ve znamení kolegyň, které celý den řešily dietu a hubnutí. Diety neuznávám a tak jsem se snažila jejich dohady vypouštět. Ale přece jen jedna další špatná zpráva byla - jedněm známým včera zemřel jejich pes. Shodou okolností tahle rodina kamarádí s tou, které včera zemřela tchýně. Zvláštní náhoda.

Ještě že je přede mnou víkend.

Letní bouřka

Je večer, venku lítají hromy blesky a měla bych jít spát. Než se k tomu odhodlám, venku spustí průtrž mračen a během chvilky se moje PC samo vypne. Zhasnou i pouliční lampy, všude je najednou tma a tak přemýšlím, co dělat. Být sama doma mi nevadí, ani bouřky se nebojím, pokud někomu neškodí, je uchvacující. Jen jak se potmě přemístit z jednoho patra do druhého, to je celý problém. Baterka? Ani nevím, kdy jsem naposled tuhle věc potřebovala, takže i kdybych ji někde měla, stejně ji teď nenajdu. A vida - mobil, který věčně nevím, kde mám, je kupodivu výjimečně po ruce. Za pomoci světla z jeho displeje a osvícení od blesků se přece jen můžu pohybovat. Připadám si jako duch. Mít tak v ruce svíčku, zkusila bych si nejspíš posmrtný život. Přejít po schodech nakonec není takový problém, tím největším se ukáže natáhnout si budík na ranní zvonění, k čemuž jsou potřeba dvě ruce a třetí ruku k držení mobilu nemám. Nakonec se zadaří a můžu ulehnout. I když se venku žení všichni čerti, cítím docela klid. Možná se jednou dostanu do pekla a tohle už patří do přípravy na něj, nevím, ale nebojím se. Po chvíli usínám. Ale vlastně nemám vyhráno. Je přece noc z neděle na pondělí a to přece nikdy téměř nespím. I dnes to neporuším a v 1 hod se budím. Zjistím, že elektrika už funguje, a pak se už jen převaluju a sleduju budík, kdy budu vstávat. Když před pátou začne řvát, potřeba spaní konečně přichází a tak vstávám jen s odporem, protože musím. To mě zas čeká den...radši předem nemyslet...už to přece znám...                                            (5.8.2012)

Pravda nebo špatný sen?

Tak jsem si zas připsala další mínus k našemu zdravotnictví a další špatný den k tomuhle roku. Totiž jsem fakt nevěřila, že by si mě tam nechali. Ale bylo to, jako když vcházím do zlýho snu. Slova "příjem" a "hospitalizace" mi zněly, jako bych je nikdy neslyšela. Než mi to došlo, dostala jsem vlastní postel a nastalo nekonečný čekání na vizitu. Nejradši bych utekla a nechala postel někomu, kdo to víc potřebuje. Ale vlak se rozjel a nešel zastavit. A tak jsem se dostala na operační sál a nocovala v nemocnici. Pan doktor se nenechal přemluvit, aby mě pustil domů, jak jsem měla slíbeno, prý až ráno. I když ve skutečnosti jim nejspíš šlo o stovku za postel. A tak ráno hurá pryč, 25 hodin tam strávených bohatě stačilo. I když vlastně nic moc dělat nemůžu, a tak mě teď čeká pár dní na zotavenou. Hlavně aby celý tohle všechno pomohlo.              (14.-15.6.2012)

Jak jsem jela na sraz

Dostala jsem povinnou dovču, a tak přišlo náhlé rozhodnutí: vyrazím na sraz, na kterém jsem nikdy nebyla.

Na nádraží jsem si koupila jízdenku, a byla jsem upozorněna paní pokladní, že musím vystoupit z rychlíku v bodu Z., a tam přestoupit na osobák. Rychlík totiž mým bodem H. sice projíždí, ale nestaví. A tak jsem v bodě Z. vystoupila, počkala na osobák a čekala mě jen 1 zastávka. I v těch krátkých 5 minutách cesty průvodčí stihla obejít téměř celý, kupodivu obsazený vlak, a přišla ke mně. A pak jsem zažila jeden z těch větších trapasů, když se mi snažila vnutit, že mám neplatnou jízdenku. Všichni spolucestující na nás koukali a já jsem vůbec nechápala, jak to vlastně myslí, jen jsem podvědomě sledovala, abych nepřejela stanici. Aniž by došlo k řešení, vlak najednou zastavoval a já rozhodnutá za každou cenu vystoupit jsem se vydala ke dveřím. Dveře ven už byly otevřené a dovnitř se hrnula banda študáků. Vtom se za mnou ozvala ona průvodčí: " Proč nenecháte nejdřív lidi vystoupit?" Študáci zbývající venku udělali špalír a já jako jediná vystupujíci mezi nimi prošla jak královna ven z toho dusna. Byla jsem tak vytočená, že jsem moc nevnímala cestu a tak jsem na rozhodujícím rozcestí zabočila doprava. Tam za chvíli silnice mizela do neznáma a já nevěděla kudy kam. Prošla jsem mezi ulicí nových domů, kde bych se ráda někoho zeptala na cestu, ale i když psi na mě štěkali jako diví, nikde nikdo. A tak jsem se vydala zpátky, kde jsem konečně objevila kouřící ženu v autě, které jsem se mohla zeptat na cestu. Pak už jsem došla na známou silnici s rozcestníkem na stromu. Můj cíl byl přede mnou 2 km po silnici, naštěstí byl malý provoz. Skoro hodinu po vystoupení z vlaku jsem dorazila do kempu, o kterém jsem věděla, že ten "můj" je někde vedle. Přišla ke mně nějaká slečna, co prý potřebuju. Když jsem zmínila název, zasmála se a řekla: " Vy jste taky z toho ....cz?" Pak mi dovolila projít kempem do toho správného. Když jsem se blížila, ukázala se postava, o které jsem si hned byla jistá, že je to ta nejdůležitější, kterou chci vidět, a že jsem u cíle. Když jsem dorazila, část lidí se zabývala výrobou totemu, část jen tak lelkovala. Ale hned jsem poznávala známé tváře, i když jsem je nikdy neviděla naživo. Všichni byli překvapení a tak jsme se představili a já měla pocit, že se známe odjakživa. Strávila jsem s nima příjemné odpoledne. Bylo slunečno, i když se studeným větrem. Pak nastal čas rozloučení a já se vydala na zpáteční cestu, tentokrát s doprovodem mojí milé fotokolegyně. Na nádraží jsem se ještě stihla zeptat místní výpravčí, jak je to s mojí jízdenkou, a ona mě ubezpečila, že na ní můžu klidně ject. Za malou chvíli dorazil osobák, já jediná nastupující. Otevřely se dveře u vlaku a ona průvodčí z dopoledne se na mě smála a volala: "Tak pojďte, my už se známe!" V tu chvíli jsem si připadala jako zlobivý žáček před paní učitelkou. Nastoupila jsem a slyšela jsem, jak místní výpravčí vysvětluje téhle průvodčí, že moje jízdenka je v pořádku. Když se dveře zavřely, průvodčí mi začala vysvětlovat, že si myslela, že jsem z vlaku vystoupila se jen tak pocourat nebo si něco vyřídit, a pak jsem sedla do dalšího vlaku, a to prý nejde. Až teď si prý uvědomila, že jsem nejdřív jela rychlíkem a tak můj přestup byl v pořádku. Omluvila se a upozornila, abych přestoupila v bodě P. Tam jsem stejně jako pár dalších lidí vystoupila, ale tamní výpravčí nás zahnal zpátky do vlaku, že máme zpoždění a přestupní vlak odjel, tudíž máme pokračovat do bodu R. a přestoupit tam. A pak se stal další příběh jak ze špatného filmu. Vlak nás vysadil a odjel, zatímco my "vystoupení" jsme zjistili, že onen údajný přípoj zrušili a další, navíc poslední, jede až za víc než hodinu. Jedna stará naštvaná paní rázovala po peronu s výkřikama, jak je tohle možný a že si bude stěžovat, zatímco nám ostatním vrtalo hlavou, jak překonat zbývajících 8 km. Vzteklá paní za chvíli zmizela neznámo kam a mně a jednomu starému páru nabídla jedna slečna, že pro ní přijede maminka a můžou nás vzít sebou. To bylo radosti!!! A tak jsem nakonec do našeho města dorazila autem s cizíma lidma. Ještě zbývala cesta pěšky domů, naštěstí bez problémů, navíc mě stejně nikdo nepostrádal. Ale takový je život a zážitky můžou být i horší. Tohle vlastně nakonec dobře dopadlo.                                                   (18.5.2012)

Konec jednoho rodu

Dnešek by mohl mít název "Tečka za mým dětstvím...". Ráno zemřel můj poslední pokrevní předek z babiččiny strany. Jeden z mála, se kterýma se naše rodina pravidelně stýkala. Před 3 měsíci byl na strejdově pohřbu, ale jeho smrt pro nás byla šokujícím překvapením. 66 let není zas tak vysoký věk, i když v naší rodině dlouhověkost nemáme, hranice 73 let se nepřekračuje.  Stejně tak už mě ani nepřekvapuje, že je 26. Dvojky ve všech možných variantách jsou u nás číslem neštěstí. A navíc, jak dnes řekl můj milovaný táta: "...od babičky už nikdo není, teď jsem na řadě já...". Brrrr, zní to tak hrozně.......A navíc tenhle rok...rok neštěstí....                                                                                      (stalo se 26.4.2012)

Chvíle se smrtícím názvem

Přišla. Po 3 měsících  boje je tady. Tak zlá, i když osvobozující. Co jiného by zastavilo ty strašné bolesti? Všichni to čekali, všichni to viděli. Jak se blíží. A pak najednou konec. 6 dní před jeho narozeninama. Člověk tady pár let pobyde, a najednou jako by tu nikdy nebyl. Poprvé v životě jsem se opila. Ale nelituju. Tenhle člověk mi za to stál. I v práci mají pochopení, když druhý den nepřijdu. Smrt omlouvá všechno. Měla bych brečet, ale cítím osvobození. Ne moje, ale jeho. Viděla jsem ho den předem v strašných bolestech. Nezasloužil si to. Vždycky ho budu mít v srdci. A třeba se tam jednou nahoře sejdem...     (stalo se 16.1.2012)

Pocit bezmoci...

Konečně jeden volný den, kdy můžu vyrazit na výlet. I když za nepříliš veselým cílem, přesto pro mě dost důležitým. Sedám na vlak a konečně jedu do nemocnice za strejdou, kterého už postrádám, jsem na něj přece jen zvyklá. Po vstupu do pokoje tak trochu šok...co se to stalo...? Tolik zestárnul za ty necelé 3 týdny, co jsem ho neviděla. A je tak moc podobný mému tátovi, i když je mezi nimi 7 let rozdíl. Tak strašně hubený, jak nemůže jíst, a jen v pobledlém obličeji, který už dlouho nebyl venku, mu září ty naše modré oči, které máme všichni v rodině.  Polykám slzy a snažím se co nejvíc mluvit, abych v sobě potlačila tu bolest, kterou cítím.  Nesmím mu dát najevo, jak vidím jeho proměnu, a otázky, co bude dál...? Je sobota a v úterý nastupuje na onkologii. Jak zvládne 3.ozařování během 2 let? Loučení s ním je tak těžké, nevím, kdy ho zase uvidím, a v jakém stavu bude příště. Cítím pocit bezmoci a zoufalství, nálada nestojí za nic a jen těžko zážitek toho dne vstřebávám...                               (19.11.2011)

Třináctka

Je neděle, je mi o rok víc. Rok po kulatých narozeninách. Ale narodila jsem se v pátek 13., proč se tedy něčeho bát? Nemám ráda, když lidi všechno, co se jim zrovna nepovede, svádějí na 13. Přesto se často něco semele, ale to si jen člověk možná to datum víc uvědomuje. ..

Proč...

...si ti, co si to nezaslouží, nejvíc vytrpí? Můj strejda už si přece tolik "užil" za svůj život...a je tu další rána. V pondělí nástup do krajské nemocnice, aby ho za 2 dny poslali domů, protože nález je velký a nedá se vyříznout. Jenže domů nakonec nejde, protože jsou špatné výsledky krve. Takže čekání, až mu voperují hadičku, kterou bude "jíst" během ozařování. Poté by ho měli propustit domů, než za další 2 týdny nastoupí na onkologii. Nemůže polykat, tudíž jíst, pít, mluvit. Zhubnul za pár týdnů 10 kg. Mizí nám před očima a my nemůžeme pomoct, jen čekat a doufat...nechceme si připustit jinou možnost...                                  (2.11.2011)

Jak můj syn nedojel...

Není nutno naplánovat si právě cestu kolem světa, aby se člověk přesvědčil, že nemusí ujet zrovna stovky kilometrů, aby cesta nečekaně skončila. Stačí jet malou českou silnicí, na kterou se vejdou sotva dvě auta a která vede lesem. Vynořit se na horizontu, čili kopci, kde lze jen tušit, co je na druhé straně. Pak už stačí jen okamžik překvapení, když se v protisměru objeví auto, a boj o život je na světě. Pud sebezáchovy trhne s volantem ke straně, vyvede vůz ze silnice přímo do napadaného listí, po něm to jede jak po mýdle přímo na svodidla, která jsou vlastně jedinou možnou záchranou. Ještě kus po nich vůz jede, za drnčení plechů a zanechávající po sobě stopy unikajících kapalin, aby se náhle vůz převrátil na střechu a ještě zvládnul otočení "hodin". Silnice je kapitálně zablokovaná a neprůjezdná. V autě jezdci zápasí s airbagy, bezpečnostními pásy a hlavně s dveřmi. Řidič vylézá ven okýnkem, spolujezdec vykopnutými dveřmi. Lidé z protijedoucího auta běží na pomoc. Všichni volají 112. Přijíždí policie, hasiči převracejí auto na kola a odsunují mimo vozovku, čímž se silnice konečně stává průjezdnou. Hodinu nato přijíždíme my, rodiče řidiče. Ten člověk v oranžové reflexní vestě s kapkami krve na sobě je vážně můj syn? Žije??? Na nic jiného v tu chvíli nemyslím a tisknu ho k sobě.  Spolujezdcův otec nám na mobilu ukazuje fotky převráceného auta. Při prvním pohledu na odstavené zdemolované auto se mi podlomí nohy, ale vždyť jsou to jen plechy, tak se brzy vzpamatovávám. Následuje volání na pojišťovnu, která zařídí odvoz vraku. Hodina čekání na odtahovku a pak cesta za ní do nejbližšího smluvního místa, vzdáleného 19 km. Potom cesta zpátky na druhou stranu na vyšetření do nemocnice. Rentgeny, ultrazvuk a hlavně 4 hodiny čekání. Je 22,15, když syn konečně vychází z ordinace s podepsaným reversem. Po tomto způsobu autonehody by správně měl zůstat na pozorování. Ale oba chlapci se zdají být v pořádku. Přesto červík pochybnosti ve mně hlodá, jak zvládnou dnešní noc. Dá se věřit lékařským zařízením? Vezeme kluky domů a sami domů přijíždíme 30min před půlnocí. Zralí akorát lehnout a spát, vždyť za chvíli vstáváme do práce.

Stalo se v neděli 16.10.2011, 13,30 hod.

Můj 21letý syn se podruhé narodil.

Úvaha o nebi

aneb moje odpověď jistému Jackovi...

...z pohledu malého človíčka? vůči nebi? připomněl jsi mi moje pocity - stojím sama na poli nebo na louce, prostě v prostoru, nikde nikdo, jen já, nade mnou modrý nebe s těma nádhernýma mrakama, připadám si malá a zbytečná a říkám si: kde jsem se tu vzala na tom světě, proč vlastně jsem tady? vnímám nekonečno a vesmír kolem sebe...
tohle normálně člověka ve městě nenapadne, ale tam je to normální...
a pak vezmu foťák a snažím se to zachytit...      (23.9.2011)

To je ale život...

Nevím, jestli je tohle  i jinde normální.

Nejdřív dlouho není "do čeho ruce vrazit". Když se konečně něco najde, v tu chvíli se objeví něco dalšího, co "strašně spěchá". Člověk aby se ztrhal, a když je hotovo, pošlou ho na "povinnou dovolenou", protože zase není " do čeho ruce vrazit"....a všechno jde nanovo...

To je ale život...     (14.6.2011)

Tento způsob trávení dovolené zdá se mi býti poněkud nešťastným...

Nejen že je každoroční krizové období, kdy by se mělo dělat a není co, takže je povinná dovolená, ale co to počasí??? Když mi kamarádka bydlící na opačném konci republiky psala, že u nich sněží, vážně jsem myslela, že si dělá srandu. Ale stačí si přečíst nebo poslechnout pár zpravodajství a hned vím, že má pravdu. Zato u nás lije jako z konve, psa by nevyhnal. Koukám do kalendáře...vážně je začátek května...Ještě že ta moje místní kamarádka měla čas a mohly jsme vyrazit na výlet už v pondělí, kdy bylo sluníčko a pěkně jsme si to užily. Já blázen na rozhledny jsem zvládla hned dvě!

Když se nedá jít ven, sedí se u netu a komunikuje se známýma, co jsou na tom úplně stejně. Ale i tak z toho může být skvělý virtuální mejdan!

Třetí den...chtěla jsem výletit, ale vzdala jsem to. Nakonec bylo střídavě slunečno a zamračeno, ale studený vítr trvá dál. Je to k vzteku. Aspoň na procházku člověk musí vyrazit, aby doma nezcvoknul.

Mám před sebou ještě dva dny a říkám si, co mě asi tak čeká. Umím si představit trávit dovolenou úplně jinak než domácím úklidem a ťukáním do klávesnice. Vskutku, tento způsob se mi zdá poněkud nešťastným...    (4.5.2011)

čtvrtek + pátek 21.-22.4.2011

V práci není práce, a tak mám 2 dny povinné dovči. Ne že by mi to tenhle týden nějak vadilo. Před svátky je doma práce dost, venku má být krásně, a tak bych si to měla užít. Pro začátek mě čeká "velké prádlo", syn občas přiveze domů slušnou várku  :-)))

Další den....?

Jestli se dá skloubit Den B a Den D, tak to bylo právě dneska. A když do toho třeští hlava a nejde moc myslet, je to téměř vražedná kombinace. Radši ale nebudu vysvětlovat, jak by se dal takový den pojmenovat...i když svůj název pro něj mám.

Jen tak nějak nevím, kdy se mi v životě objeví den třeba s názvem "šťastný"...

 Den B

Den B je něco jiného než Den D, tohle je Den Blbec. Zatímco v Den D se nedaří nic, jak by mělo, v den B se člověk dostane do situace, kdy neví, jestli je blbec on sám, nebo někdo jiný.

Vlastně za to může docela obyčejná krabice. Od pondělka chodím kolem ní s pocitem, že ji neotevřu, dokud nebudu nutně muset, protože z ní nekouká nic dobrého. Jenže ten den nastal právě dneska a já musela jít do toho. Skutečnost ale předčila veškerá moje očekávání. Krabice byla totiž plná šifónů. Kdo nevíte, co je to, tak to je látka, tak tenká, že se člověk málem bojí dýchat, protože když ji pracně urovná a jen lehce s ní hne, už ji jen tak nedostane do původního stavu. A vysřihnout z ní halenku, kde záda jsou široká 86 cm a vázačka je dlouhá skoro 2 metry, se zdá téměř nadlidský výkon. Odchytla jsem mistrovou z dílny, že budu potřebovat kohokoliv spolupráci. Odbyla mě s tím, že mi nikoho nedá, neboť samy nestíhají a rychle zmizela na oběd. Ve mně to začalo vřít, což se zřejmě rychle rozneslo mezi kolegyněma, které se celou přestávku chodily dívat, co že mě to tak rozhodilo, když všichni ví, že jsem soběstačná a když potřebuju něčí pomoc, jde zřejmě do tuhého. Mistrová po obědě úmyslně nenápadně zmizela, aby mi nemusela nic vysvětlovat. Nakonec po mých výhrůžkách, že jdu šéfovi oznámit, že jdu domů, protože nejsou lidi (nebo ochota?) se objevila s tím, že mi tedy pomůže sama. Tak vážně nevím - člověk se musí doprošovat o základní věci, které potřebuje ke své práci, a málem by se snad měl za to stydět. Prostě někde je chyba a já přemýšlím, kdo že je ten blbec.

Asi to pro vás není nic zvláštního, ale mě už dlouho nic tak nevytočilo.

Ale má za mnou dorazit kamarádka, bývalá kolegyně, která zná dobře tamní poměry, a tak se tomu alespoň společně zasmějeme. Nic nového pod sluncem se přece nestalo.

Den D

Možná to znáte, někdy se prostě Daří, čili je to Den s velkým D. Jako právě dneska.

Zvoní budík. Jedno oko vidí 5,31, druhé oko na druhém budíku 3 hod. Ksakru, kolik to vlastně je? Všude tma. Je sobota? Nebo jiný den? Mám vstávat? Musím nastartovat mozek. Je pátek a právě mám vycházet z domu! Honem oblíknout, vyčistit zuby, popadnout nějakou svačinu a mazat do práce. To ovšem není tak jednoduché, pokud se chodníky přes noc změnily v kluziště. Padám hned při prvním kroku venku a cestou ještě několikrát. Ale dokloužu se naštěstí celá a jen se čtvrthodinovým zpožděním. Rychle uvařit čaj a zařadit se do pracovního procesu. Můj kašel dosahuje vrcholu a tak volám své lékařce kvůli jakýmsi výsledkům. Spálový bacil už není! Hurá! Ale je tam ještě jakýsi jiný. "Přijďte si pro další antibiotika!" Už třetí za posledních 5 týdnů. Nálada je pod psa. Do toho šéf vyhlašuje na příští týden přesčasy a pracovní sobotu. Přežiju to???

Z práce letím domů, trochu se vylepšit a stihnout autobus. Jede jindy žertovný Pan Řidič, kterého zřejmě dneska taky něco otrávilo, neboť mlčí.  V lékárně na mě čekají léky a tak se můžu vydat zpátky. I to počasí má zřejmě špatný den. V jedné ulici prší, v druhé fouká vítr, v další je docela přijatelně. Přemýšlím, jestli už je snad duben...není, teprve únor. Panu Řidiči už je nejspíš dlouhá chvíle, neboť se mnou laškuje jako jindy.

Doma dcera chystající se na ples, ovšem bez sponzora. Kdepak ho asi sežene? "Mami, potřebuju...!" Známá věta, je to jasný.

Naštěstí se objeví kamarádka, a tak ten den má docela veselou tečku. Uznávám, mohlo být i hůř...

Začátek...

Je čtvrtek 20.1.2011 a jsem druhý den na těhle stránkách. Vlastně mě nikdy nenapadlo něco takového udělat, až článek v jednom časopisu, ve kterém nějaká žena psala, jak je skvělé mít vlastní stránky. A vlastně taky to, že mám na psaní čas. Dcera je se školou na lyžáku a manžel jako obvykle nemá čas na nic. A tak jsem zůstala sama, po 13 dnech jsem dobrala antibiotika a zbývá mi pár dní, než zase vyrazím za povinnostma.

Snad proto, že jsem odjakživa knihomol, nevadí mi psaní. Na rozdíl od mých dětí, které nedají ani ránu bez moderní techniky,  jsem já kamarád i s obyčejnou tužkou. Zato teď ťukám do klávesnice a snažím se ze sebe něco dostat. Původně mě vůbec nenapadlo, o čem by tyhle stránky mohly být. Ale zkusit bych to měla. Když něco chci, tak prostě jdu a udělám to...

...a tak jsem tady