Moje Já a básně
Tahle rubrika by před pár lety vůbec neexistovala. I když básničky jsem mívala docela ráda.Většinou ne zrovna ty, co jsme se je museli povinně učit ve škole, ale když mě nějaká zaujala, sama jsem se jí naučila a dodnes si je pamatuju. Ale sama nějakou vymyslet? To mě vlastně nikdy ani nenapadlo.
Jsou to už 4 roky, co na jedněch nejmenovaných stránkách pro mě moje novopečená kamarádka Jitka založila diskuzi. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale v literárním koutku? Já??? V tu chvíli jsem měla úplný "okno" . Jenže se ode mě nejspíš očekávala reakce, a tak jsem přece jen odpověděla to, co mě zrovna napadlo: "...ze mě nic nevytáhneš, já k básnění nemám vlohy, možná tak ze zimy studený nohy. A jestli tam u vás už vločky padají, domluv tam nahoře, ať si je nechají!"
A vida, kamarádka Miluška mě povzbudila, že se to přece jen rýmuje, a tak jsem postupně "promazávala" mozkové závity a najednou se to zdálo docela snadný. Pravda, nejedná se zrovna o básně a už vůbec ne o poezii, ale sestavit myšlenky tak, aby se rýmovaly, se ukázalo jako docela prima zábava.
O pár měsíců později se objevila básnička kamaráda R. s názvem Jsi...
Jsi jako studánka čisté vody,
jen se napít.
Duše krásná z dnešní doby,
jen ji nemít
Jsi schránka, ulita šneka,
co někde možná čeká.
Úplněk - tajemných nocí,
doplněk - ku pomoci.
Jsi list ze stromu,
padající k zemi.
Host do domu,
jakých mnoho není.
Jsi jako kvítek,
rozkvetlý na poli.
něžný dotek,
co nikdy nebolí
Jsi hvězda, zářící na nebi,
prima, radostný stvoření.
Prima básnička...a na ní samé pochvalné reakce.
Až přišla další, od jiného básníka, P.
Díky,že jsi...
jsi tak skvělá.
Díky,že jsi...
jsi úplně celá.
Díky,že jsi...
Jsi celá ze zlata.
Díky,že jsi...
jsi zlatá a bohatá.
Díky,že jsi...
jsi bohatá na duši.
Díky,že jsi...
dál psát už se nesluší.
Uznejte, že to "nemá chybu". A tak přišla další odpověď :
Jsi sladká jako hrnek medu,
lépe to říct nedovedu.
Jsi krásná jak motýl v letu,
voníš,jak voní růže v květu.
Jsi milá jak tygří kotě,
jsi má branka v plotě.
Jsi čistá jak horský pramen,
máš srdce a ne kámen.
Chci ochutnat vína,
z vinic tvého klína.
Chci ochutnat nápoj vášní,
zažit s tebou pocit zvláštní.
Chci rozpálit zemskou kůru,
letět dolů,padat vzhůru.
Podívat se do nebe,
jen s tebou a pro tebe.
Která ženská by nezareagovala tak jako já?
S básníkem jako ty
žádná by nedělala drahoty
Do ouška šeptat sladká slova
slyšet by chtěla zas a znova.
Aniž jsem to tehdy tušila, začalo se ve mně nečekaně probouzet něco jako "básnické střevo" .