Vyznání
Vyznání
Jsi ta nejprůzračnější voda,
kterou jsem kdy pil.
Mám žízeň,
chtěl bych se z tebe napít.
Nabírám tě do dlaní, ty mi protékáš mezi prsty
a dlaně zůstávají prázdné.
Jsi ten nejhřejivější sluneční paprsek.
Chtěl bych se schoulit k tvým nohám
a vstřebávat tě do prochladlých údů.
Jenže se bojím.
Rozpálíš mne, se soumrakem zmizíš
a zbude znova jen chlad.
Jsi ten nejčistější vzduch,
který jsem dýchal.
Chtěl bych se ještě jednou tebe nadechnout,
plným douškem nasát tvou vůni rozkvetlého jara
v údolí horské bystřiny.
Nejde to.
Ať se nadechuji sebevíc,
cítím jen zápach tlejících růží
pod tvým náhrobkem.
Pil jsem z tebe,
nabíral tě do dlaní
a vyhříval se pod tvou krásou.
Zaséval tvé teplo a znovu ztrácel,
dýchal z tebe ten nejčistější vzduch.
Však brzy tvá vůně vyschla,
brzy paprsky dohřály,
brzy vonící vánek dofoukal.
Jen tak křídly mávnout,
překonat zemskou tíž,
to bych vážně chtěl.
Je to už tak dávno
co usnula jsi a stále spíš
zatímco já tu klidně bděl.
Chci se opět z tebe napít,
spatřit tvůj vorucí svit,
cítit vášnivý, rychlý dech.
Počkej přece, prosím!
Jen co se naučím létat,
jen co překročím svou slabomyslnost,
jen co odhodím zbytečná přítěží,
jen co uvěřím v lásku,
vznesu se do Jiných světů,
poletím za tebou!